Jak přežít korporát

Práce ve velké, často nadnárodní, firmě s sebou přináší klady i zápory. Pracovat v korporátu na jedné straně umožňuje získat zkušenosti a kariérní postup, o kterých se zaměstnancům v malé rodinné ani nezdá, na druhé straně je zapotřebí dodržovat jistá pravidla. O své zkušenosti se na semináři, který asociace POPAI uspořádala na konci letošního října, podělili nejen letití pracovníci velkých firem, ale cennými radami přispěli také psychiatr a osobní koučka.

Práce v korporátu s sebou přináší možnost velké osobní realizace, nicméně jak připomíná Jan Šolta, konzultant pro marketing a digitalizaci obchodů ve společnosti Shop4Experience, aby člověka tato práce naplňovala, měl by si uvědomit a dodržovat jistá pravidla.

Důležitá je vyváženost

Prvním z pravidel, která pomáhají zaměstnancům velkých firem zvládat jejich pracovní pozici, je souznění s firemní kulturou. Člověk by také podle něj, i když zastává jistou funkci, neměl mít strach být sám sebou a být jakýmsi unikátem, čímž si ve firmě a mezi jejími zákazníky vytváří svůj osobní brand. Pro to, aby dokonale poznal, jak jeho firma funguje a svou kariéru budoval na pevných základech, by se neměl bát vyzkoušet si v ní více pracovních pozic, neboť, jak upozorňuje, korporace je skvělá univerzita. Obrnit by se měl přitom obrovskou trpělivostí, protože v korporaci všechno trvá déle. Zároveň by měl aktivně spolupracovat a poznávat názory svých kolegů z různých oddělení, protože to je nejlepší cesta k hledání řešení. „Jedno africké přísloví říká: Chceš-li jít rychle, jdi sám. Chceš-li dojít daleko, jděte společně. Přitom všem by také neměl zapomínat na svůj osobní život. Neboť kytičku na hrob vám firma nedá,“ říká s nadhledem Jan Šolta.

Mapujte prostředí

O tom, že kariéra ve velkých firmách není určena jen pro vysokoškoláky, přesvědčila účastníky semináře Markéta Svatošová, Head of Marketing & Sales ve společnosti DHL Global Forwarding. Je však třeba mít plán. Pro několik let působení ve firmě představila pravidla, při jejichž dodržování existuje vysoká pravděpodobnost kariérního postupu. Jedním z nejdůležitějších je mít ambice a oprostit se od jakýchkoliv předsudků. Nicméně, jak dodává, je zapotřebí znát také své limity. Již od začátku působení ve firmě je zapotřebí mapovat prostředí a pochopit hierarchii korporátu. V každém z nich totiž existují jisté klany. Může jít o rodinné příslušníky, kteří spolu drží pohromadě, jezdí spolu často na dovolenou a utrácejí firemní peníze, nicméně mohou spolu také válčit. Dále existují také takzvaní firemní klauni, což jsou velmi často bývalí manažeři, které však z firmy nelze vyhodit. Tohle je bohužel fakt a je třeba se smířit – lidé dokola se mění, ale klany zůstávají. Proto je zapotřebí mezi nimi najít někoho, kdo vám bude alespoň trošku lidsky sedět. Již od začátku je také nutné najít si zkušenějšího kolegu, od kterého je možné se učit. „I když dnes lidé nemají rádi open space kanceláře, je to ten nejlepší způsob odkoukávání,“ upozorňuje Markéta Svatošová. Učení je podle ní vůbec velmi důležité. Pokud člověk není schopen rozvíjet sám sebe, není schopen rozvíjet ani svůj tým. Už od začátku je také vhodné se infiltrovat do vlivných týmů a utvořit si dobré známosti s HR a finančním ředitelem, který je pravou rukou ředitele. Jde o jednu z cest, jak získat informace, které byste se jinak nedozvěděli ani na poradách. „Manažeřina je řehole a tvrdá práce. Pokud má být úspěšná, musíte se naučit také delegovat, nemůžete dělat všechno sami. Nezavírejte se v kanceláři, ale mluvte s lidmi a vytyčte si čas na rozhovory se šéfem,“ vzkazuje Markéta Svatošová .

Nezapomínejte na sebe

Být nejen dobrým manažerem, ale i dobrým zaměstnancem je velký úkol. Práce s vysokým nasazením však přináší riziko vyhoření, kterého si zpočátku ani nemusíme všimnout. „Vyhořet je možné v jakékoli roli, nejen v roli manažera,“ varuje lektorka, koučka a mentorka Jitka Ševčíková (www.jitkasevcikova.cz ). „Kdo chce zapalovat, musí sám hořet,“ dodává. Proto je dobré občas se podívat na svoji roli i jinak a vyhoření pokud možno předejít.

A co je vlastně vyhoření? Jde o ztrátu zájmu. Jako první fáze syndromu vyhoření se udává přílišné nadšení, kdy se do nové práce vrhneme se 150% úsilím. To však nelze praktikovat donekonečna a je zapotřebí hlídat si svou osobní energii a nezanedbávat osobní volno a regeneraci. V druhé fázi již výkonnost nestoupá nahoru, ale přichází stagnace. „Tady je zapotřebí si uvědomit, že jde o sinusoidu, s kterou je třeba se smířit,“ konstatuje Jitka Ševčíková. Pokud se člověk s tímto faktem nevyrovná, přichází období frustrace, kdy sice ještě stále má dost energie, ale sám sebe se ptá, zda má jeho práce smysl. Tyto tři fáze se mohou mnohokrát opakovat, například pokud člověk změní pracovní pozici nebo přijde někdo nový do týmu. Čtvrtou fází, která přichází po neřešené frustraci, je apatie, kdy chce člověk coby zaměstnanec již jen vydržet („do důchodu už to mám přece jen 12 let“). „Přichází pocit beznaděje a bezmoci, ale protože si myslíte, že si nemůžete dovolit vystoupit, selže tělo a přichází nemoc. V apatii není kde brát a dostáváte se do vyhořelosti. Tady už musíte něco změnit a odpočívat,“ varuje Jitka Ševčíková. Jak připomíná, člověk by se neměl snažit být ve všem nejlepší a vyhovět všem. Měl by se naučit myslet kriticky a vybírat si to, co je pro něj nejdůležitější a má pro něj v aktuální situaci hodnotu. Měl by se učit od nejlepších, nebýt líný, a přesto se nedřít. Naučit se říkat laskavé „ne“ a pečovat sám o sebe, neboť nebude svému okolí nic platný, pokud nebude sám v pohodě. Zejména je zapotřebí naučit se hlídat dostatečný přísun životní energie a vybudovat si alespoň pět životních pilířů psychické odolnosti Pokud dva z nich v určité životní situaci selžou, tři z nich dokáží člověka podržet a toto období překlenout. Jde o vztah ke korporaci, o rodinu, koníčky (zájem o sebe), zdraví a hojnost (dostatek finančních nebo hmotných prostředků). V procesu zapálení a hoření je žádoucí stále hlídat přísun paliva, regulovat vysoký žár, myslet na horší časy a být vděčný za ty dobré. Umět si znovu najít vnitřní klid a naučit se cítit se dobře i v horších podmínkách.

Pavel Neumann